V recenzích se na zde na BonusWebu snažíme, aby vystihovaly pokud možno stanovisko nejen recenzenta, ale větší části redakční osádky. Dnešek je ale výjimkou. Tuto recenzi píšu jen a čistě sám za sebe, nicméně doufám, že mi to nikdo nebude mít za zlé. Jak ale předpokládám a doufám, bude tento text nakonec vystihovat názor mnohem větší skupiny hráčů nežli je pár herních pisálků. Ona to vlastně možná ani nebude recenze v tom úplně pravém slova smyslu a upřímně řečeno, v tuto chvíli ještě ani sám netuším, v jaký literární útvar se následující text zvrhne. Předem bych to ale tipoval na kombinaci všech možných statí, jaké snad lze napsat. Snad jen na tu poezii dnes asi nedojde. I když, jak se říká, nikdy neříkej nikdy.

Psát o hře, jakou je GTA: San Andreas totiž přímo vybízí k tomu, smíchat dohromady úplně všechno, podobně jako je tomu u samotné hry. Nemohu ovšem ani zdaleka zaručit, že výsledek bude tak zdařilý, jako nejnovější počin lidí z Rockstaru. A to prosím pěkně píše člověk, který GTA 3 považoval za „solidní převedení původního GTA do 3D“ a Vice City shledal něčím na způsob „zabugovaného datadisku“. Ano, přiznávám, že až dosud mi tato série neříkala vůbec nic a vlastně jsem ani nechápal, co na ní všichni tak světoborného vidí. Staromilsky jsem až dosud srovnával s vynikajícím dreamcastovým Shenmue a vždy jsem našel dost věcí, které srazily kvality  GTA pod laťku nastavenou dvěma tituly z dílny Yu Suzukiho. Právě teď je ale čtvrtek, 4. listopadu 2004, 9 hodin a 47 minut dopoledne a já zde po týdnu ponocování zcela zodpovědně prohlašuji: Shenmue bylo překonáno!

 

A zatřetí: díky prvním dvěma uvedeným skutečnostem se o hře mluví úplně všude.

Co je na San Andreasu tak zásadního, že zastiňuje vše, co se zde objevilo před ním? Na první pohled vlastně nic, takové Vice City v jiném městě. Na pohled druhý už ale na povrch vystoupí pár novinek: mnohem větší rozloha herní lokace rozdělená na tři celky královsky velké na to, aby stačily na samostatnou hru, a skutečně hodně mocnou řádku činností, kterým se ve hře můžete věnovat. Na mně osobně ale nejvíce zapůsobil až pohled třetí, který odhalí, že mnohem zásadnější, alespoň pro mě osobně, jsou zdánlivé drobnosti, které ze San Andreasu dělají mnohem více než jen rozlehlejšího následníka Vice City. Dovolím si dokonce tvrdit, že San Andreas opouští škatulku žánru „městská akce“ a sám pro sebe si definuje něco na způsob „života ve velkoměstě“. Jistě, máme tady The Sims, chystají se The Urbz a třetí titul, který jsem chtěl uvést jako příklad mi právě úspěšně vypadl z hlavy, ale to prostě ve srovnání se San Andreas není vůbec nic. Tamagoči pro malé holčičky. Jistě, ne každý obyvatel velkoměsta musí být nutně kriminálník, ale to CJ coby hlavní hrdina hry (ale to vy už stejně víte) vlastně  nemusí taky. Když na to přijde, tak se příběhovým misím nemusíte věnovat prakticky vůbec - stačí si plnými doušky užívat maximální volnosti, kterou vám hra nabízí.

Hmm, nyní se ale dostáváme ke třem skutečnostem. Zaprvé: v době, kdy čtete tyto řádky, již slušná řádka z vás jistě má hru doma. Zadruhé: Pokud hru doma ještě nemáte, zcela jistě o ní víte úplně všechno, třeba i díky našemu rozsáhlému preview (pokud toho o San Andreas zatím moc nevíte, pak si jej určitě přečtěte, protože takovými „prkotinami“ jako jsou popisné a vysvětlující odstavce se v tomto textu zabývat nehodlám. Berte to jako mezeru ve vzdělání a koukejte si ji doplnit :-)). A zatřetí: díky prvním dvěma uvedeným skutečnostem se o hře mluví úplně všude. A z toho plyne i moje první zklamání. Pozorně jsem sledoval diskuse hráčů a této hře a úplně jsem se zhrozil, že všechny na San Andreasu zajímá pouze ono moře možností a větší rozloha, případně grafika. Ano, zcela jistě se jedná o poměrně zásadní věci, ale kouzlo této hry tkví dle mého skrovného úsudku v něčem úplně jiném (nebojte, propracuji se k tomu v následujících odstavcích). Proto se nechci věnovat popisu všech věcí, které zde lze vykonávat, ostatně, kdybych se tomu chtěl věnovat opravdu podrobně věnovat, vznikly by z toho dosti solidně obsáhlé články i na déle než týden.

 Nicméně pro klid duše: můžete zde chodit do posilovny a tam zvedat činky nebo se potit na ortopedu či běžeckém pásu, stravovat se ve fastfoodech, jezdit na kole, létat v letadle, pilovat svoje bojové schopnosti, skákat s padákem, plnit vedlejší policejní mise, balit ženské a posléze s nimi randit, na ulici zbušit, koho se vám zamane (myšleno ve smyslu zmlátit, přeci jen „tak“ daleko se zatím neodvážili jít ani tvůrci z Rockstaru :-)), jezdit s traktorem, sklízet úrodu kombajnem, hloubit díry lopatou, jak vzhledově tak výkonově modifikovat svoje auto (i když co se týče výkonu, můžete do něj vlastně nainstalovat pouze nitro), zahrát si variaci na starou osmibitovou vesmírnou střílečku, dokonce se setkáte i s variací na rytmickou akci, můžete drandit na terénní čtyřkolce po venkově mezi městy, vykrádat baráky, účastnit se závodů, plavat ve vodě, sprejovat tagy svého rodinného gangu, měnit účesy, kupovat si nové oblečení nebo se třeba jen tak projíždět po městě a poslouchat skvělou muziku ranných devadesátých let na některém z místních rádií. Můžete zkrátka kdeco. Navíc se ve hře setkáte s misemi, které jsou akční, závodní, dovednostní a to všechno je podpořeno atributy známými z RPG her. Nově přibyly stealth mise, jiné zase inklinují třeba ke klasické bojovce a to i přesto, že nová komba získáváte právě jakýmsi RPG stylem (musíte porazit mistra dané tělocvičny), a jejich účinnost navíc závisí na vaší síle a fyzické kondici. Přestože je hra takto pestrá, tak nakonec všechno vlastně souvisí se vším. V podstatě každou činností se vám zlepšuje některá z osobních statistik, takže vlastně i taková jízda na kole má výhodu  v tom, že se vám zvyšuje stamina. Je potřeba ale mít neustále na paměti, že to, co jsem zde právě vyjmenoval, ZDALEKA není všechno, co můžete ve hře dělat. V rámci války gangů zabíráte území, provádíte čistky v řadách konkurence a … no prostě, je toho OPRAVDU HODNĚ a pokud by se to všechno mělo vyjmenovat, vyšel by tento článek možná někdy kolem Vánoc.

 

Dalším perfektním tahem bylo umístění hry do černošské komunity.

Konečně se ale dostávám k tomu hlavnímu. Možná to bude znít velice amatérsky, ale opravdu si nemohu pomoci. San Andreas má v prvé řadě naprosto dokonalou atmosféru. Rozhodně není mou ambicí tady machrovat, že „už jsem taky byl v Americe“, ale je pro mě velkou radostí z vlastní zkušenosti potvrdit, že zdejší repliky Los Angeles a San Francisca jsou naprosto skvělé a člověka by to až svádělo k pokušení říci, že dokonalé. Nemám teď na mysli nějaké špičkové grafické ztvárnění, které ostatně podobně jako u Vice City rozhodně nepatří k tomu nejlepšímu, co je na PS2 k vidění, ale atmosféru, která z těchto měst vyzařuje. Jak chudinské čtvrti Los Santos (LA), tak i rušné centrum San Fierra (SF) dokazují, že ke skvělému vystižení celkové nálady lokace zdaleka není potřeba dokonalá grafika. Každé z měst si navíc žije svým vlastním životem, čímž nemám na mysli skutečnost, že po chodnících chodí lidé a po silnicích jezdí auta. Mám tím na mysli, že se tam dějí věci, které vůbec nemají souvislost s tím, co děláte vy, ani žádné vaše činy nepodmiňují, prostě se jen tak dějí. Asi jako když jdete  po ulici a kolem projede tramvaj. Skvělým příkladem budiž kupříkladu situace, kdy si to tak piánko jedete po ulici a najednou uslyšíte houkačky. Podvědomě začněte nervit, ale pohled do pravého horního rohu říká, že byste terčem pozornosti vůbec neměli být. Po chvilce tak vyjde najevo, že strážci zákona nahánějí někoho úplně cizího, koho jste možná před chvílí potkali o pár bloků vedle v roli vzorného řidiče. Podobné je to i se střelbou. Pokud uslyšíte práskání výstřelů, rozhodně to nutně neznamená, že by někdo střílel po vás. Na druhou stranu, pokud jste zrovna v ulicích, kde jste před několika misemi vystříleli půlku konkurenčního gangu, asi místní obyvatelé nebudou pálit jen tak z dlouhé chvíle po vlaštovkách.

 

 

Není všechno zlato, co se třpytí Stejně jako předchozí hry ze série GTA, ani San Andreas se nevyvaroval mnoha chybám, které ale tentokráte již skutečně lze omluvit rozsáhlostí a celkovou propracovaností místního světa. Samozřejmě, že se v mnoha místech objevují nejrůznější chyby jako kupříkladu nenadálé prolnutí polygonů nebo naprosto nesmyslné chování kamery. Na to jsme ale již z předchozích dílů adaptováni. Narazíme zde ale i na několik věcí, které zarazí ve vztahu k pověstné pečlivosti Rockstaru, který je znám, že před tvorbou každého GTAčka dopodrobna studuje všechny možné reálie, aby výsledný dojem co nejvíce odpovídal době, v níž se hra odehrává. V této souvislosti tak překvapí CJovo využívání mobilního telefonu, přičemž tyto přístroje rozhodně na začátku devadesátých let nebyly malými příručními krabičkami, jak je známe dnes, a zároveň se jistě nejednalo o záležitost dostupnou řadovým obyvatelům lidové čtvrti v Los Angeles. Z jiného soudku pak jmenujme kupříkladu skutečnost, že ať již s jede v autě libovolný počet osob, řídí prakticky výhradně právě CJ. Zrovna tuto skutečnost si ale tvůrci uvědomili a v jedné z animací ji vtipně okomentovali tím, že se CJův bratr strašně pohoršuje nad tím, že řídí pořád jen CJ a přitom je řidičem k ničemu, což je pak ještě několikrát glosováno později ve hře.

 

 Dalším, dle mého soudu perfektním, tahem bylo umístění hry do černošské komunity. Jistě, nějakého toho černocha jsme už ve videohrách viděli, ale aby se celá hra točila kolem celé skupiny černochů v hlavních rolích, to zcela jistě nepamatujeme. Bez jakéhokoliv náznaku ironie si tak dovolím tvrdit, že tato hra možná udělá pro sblížení kultur mnohem více než leckterá pseudohumanistická organizace. A to i přesto, že černí jsou zde v rolích kriminálních živlů. Jak si to tedy můžu myslet? Jednoduše proto, že jak černoši tak třeba i hispánci jsou zde prezentováni veskrze vtipnou (rozhodně však ne zesměšňující!) formou, ale zároveň jsou podáni poměrně citlivě jako lidé, kteří sice balancují na hraně zákona a z pěti slov řeknou tři nadávky (jak nad tím tak uvažuji, tak možná proto na mě působí tak dobře :-)), ale rovněž mají své problémy či možná i starosti. Jsou zkrátka všichni poměrně sympatičtí. Prakticky každý dialog je navíc i poměrně vtipný, takže když se spolu „niggaz“ v podobě bratří Johnsonových začnou třeba pošťuchovat, je o zábavu postaráno a člověk se neubrání pomyšlení, kolik práce si tato hra musela vyžádat, když jen vymýšlení těchto vtipných (a pro mě osobně opravdu vtipných) hlášek muselo zabrat moře času. V tomto ohledu je hra dokonce propracována až tak dalece, že třeba v animaci před jednou z úplně prvních misí si váš brácha Big Smoke kupuje asi tunu hamburgerů a k tomu velkou sodu, po čemž následuje mise, kdy musíte za jízdy zlikvidovat auto konkurenčního gangu. Smoke si ale ani v tuto vypjatou chvíli neodpustí poznámku v tom smyslu, že jedete pěkně pitomě a on si  teď rozlil tu sodu. V této souvislosti je zajímavé, že již zdaleka nejste typický GTA vlk samotář a mnoha misí (zejména tedy těch příběhových) se s vámi někdo účastní, každou chvíli s někým mluvíte (když už nic, tak alespoň telefonicky), dost často s vámi jede někdo v autě a povídá si s vámi o různých věcech, což má jednak za následek další příval vtípků a druhak to hře dodává spád, tempo a zároveň se tím stává zábavnější a ještě více tím posiluje pocit „simulátoru života ve velkoměstě“.

 

Nyní již stačí jen stisknout R1 a hra vám sama namíří na nejbližšího viditelného nebo zaměřitelného protivníka.

Možná si říkáte, co to tady pořád plácám za nesmysly, ale věřte, že toto jsou právě ony věci, které z hraní GTA: San Andreas dělají nesmírně živoucí záležitost, proti níž jsou prakticky všechny dosavadní tituly „jen obyčejnými videohrami. V GTA:SA máte totiž místy spíš dojem, jako byste sledovali seriál, který je místo dílů rozdělen na jednotlivé mise. K tomuto velmi autentickému zážitku zcela jistě velice velkou měrou přispívá i perfektní profesionální dabing, který se bez debat řadí k tomu nejlepšímu, co jsem zatím ve videohrách slyšel. Negři se mezi sebou baví naprosto nenuceně, když jsou naštvaní, poznáte a uvěříte jim to, když se špičkují, zní pobaveně/otráveně, zkrátka perfektně a hlavně uvěřitelně. Platí to samozřejmě i pro všechny další postavy ve hře včetně řadových chodců na ulicích. Prodavačky v obchodech se mezi sebou vybavují, vyhrává tam jedno z místních rádií nabušených skvělými hitovkami, prostě paráda.

 V zásadě to samé se dá říci i o grafice, přestože její technická kvalita nepatří ke špičce (a nutno podotknout, že screenshoty před vydáním hry občas lhaly dosti nepokrytě), což se obecně přičítá na vrub rozlehlosti města a téměř neomezené svobodě vašeho konání. Přesto i tam je vidět, že se autoři snažili myslet na kdejaký detail, takže je hra napěchována haldou animací pro různé činnosti a přestože je vidět, že se nejedná zrovna o nejnovější motion-capture postupy, i tak valná většina z toho působí skvěle a zejména v počátcích hraní mnoho z nich mile překvapí. Kupříkladu CJovo protahování po cvičení v posilovně nebo jeho obhlížení sebe samého při zkoušení nového oblečení. Přestože jeho pohyby jsou třeba i podivně strnulé, vždycky naprosto přesně víte, co má dané gesto vyjádřit. První, na co jsem si v této souvislosti vzpomněl, byla Final Fantasy 7, kde postavičky sice byly jen shlukem několika málo polygonů a místo dlaní měly velké krychle, ale přesto jim tvůrci dokázali vtisknout jednoznačná a výstižná gesta. Takže taky dost super.

Mno, jak na to teď tak koukám, zvrhla se tato původně recenze v soupis pocitů ze hry, což je ale vzhledem k profláknutosti hry vlastně i dobře. Fakta si ostatně můžete přečíst leckde (třeba právě v našem výše avizovaném preview). Co  se týče faktografické stránky, nesmím ale opomenout jednu věc, která má razantní vliv na hratelnost. Řeč je samozřejmě o implementaci automatického zaměřování, které funguje jak při pěstních soubojích, tak při práci se zbraněmi. Pryč je citlivé manuální zaměřování z Vice City, pryč je frustrující opakování misí jen proto, že počítač stihl dříve zaměřit vás než vy jeho. Nyní již stačí jen stisknout R1 a hra vám sama namíří na nejbližšího viditelného nebo zaměřitelného protivníka. Pokud vám výběr z jakéhokoliv důvodu nevyhovuje, můžete opakovaným tisknutím R1 mezi cíli přepínat. Hře to neuvěřitelně přidává na plynulosti a spádu, což je vzhledem k její rozsáhlosti jedině dobře. Vedle hlavních příběhových misí je tu totiž opět velice slušná hromada úkolů nepovinných (policejní mise, taxikářské mise, tagování, zabírání území atd, atd.) a splnění celé hry na sto procent vám i tak rozhodně zabere fůru času.

Asi nemá cenu rozepisovat se o dalších a dalších skvělých zážitcích z hraní. Věřím totiž, že vy, kdož GTA:SA ještě nemáte, mi budete věřit, že toto je opravdu naprosto FANTASTICKÁ hra, takže se uchýlím k závěrečnému resumé, jelikož v opačném případě by asi již nechybělo mnoho, aby nakonec došlo i na onu odpíranou poezii, protože hrát San Andreas je skutečně jedna báseň. Hra disponuje naprosto neuvěřitelnou škálou možností a zejména naprosto perfektním dojmem žijícího  města a jedné bandičky černých bratří, jejichž gang se snaží nabýt zpět dříve značnou reputaci. Z předchozího textu jste možná mohli podlehnout dojmu, že zde nejsou žádné chyby. Jsou a je jich hodně (některé z nich jsou zmíněny v infoboxu), jenomže globální kvalita této hry je tak silná, že i já jako donedávna ještě spíše GTA skeptik musím uznat (vlastně nemusím, ale tentokrát i já zkrátka fakt chci), že to jsou jen opravdu velmi drobné vady na kráse. Na druhou stranu je ale potřeba vidět dosud nevídanou rozlehlost, dosud nevídané možnosti, dosud nezachycenou perfektní atmosféru a obrovský počet činností, díky nimž hra disponuje i obrovskou trvanlivostí. I pro mě, jako donedávna ještě jakéhosi pasivního rezistenta série GTA, se tak Grand Theft Auto: San Andreas stává jednoznačně hrou letošního roku (a to dokonce nedávno vyšel nový PES).

P.S.: Jak již bylo několikrát napsáno, hra je tak obrovská, že její zevrubný rozbor by vystačil na solidní brožuru. Pokud jste ale objevili něco zajímavého, pak neváhejte a podělte se s ostatními v naši diskusi. Kdo narazil na největší podivnost? Kdo na největší vychytávku? A kdo naopak na největší blbůstku? A které je vaše nejoblíbenější rádio? No tak se nestyďte a přiznejte se :-).